Susans-world | Kamenné světlo

Kamenné světlo


    "Pal, Scotty! To je rozkaz!" křičel Kirk do komunikátoru, zatímco se Spockem běžel vzhůru po temenu hory a snažil se uhýbat střelbě z ručních disruptorů jejich pronásledovatelů.
    Scotty řekl váhavě své "Jo, pane," a pak už se z oblohy snesl ohnivý blesk.

    Viděla ta ženská vůbec někdy palbu z lodních fazerů na planetární povrch??

    Zem se otřásla, klingonská loď sedící při úpatí vybuchla a od ní se rychle šířila tlaková vlna.

    Odkdy stačí na proražení klingonských štítů jediný výstřel? Klingoni totiž museli mít štíty, tak hloupí nejsou. Ne s federační lodí nad hlavou...

     Spock vzal svého téměř bezdechého kapitána za ruku a pomáhal mu rychleji vzhůru. Tam nahoře, sedmnáct metrů šikmé délky, jsou nějaké balvany, za nimiž by se mohli schovat před žhavou smrští trosek. Klingoni za nimi však byli blíže, než úkryt před nimi. Náhle se před nimi objevilo cosi jako šachta dolů do nitra hory. Spock neváhal a zavedl kapitána dovnitř. Utíkali dál. Temný tunel se svažoval relativně prudce dolů, ale teď nebyl čas si stěžovat.
    Deset metrů nad nimi se přehnala tlaková vlna. V jejím smrtícím víru Spock zahlédl i dva z pěti jejich pronásledovatelů. O osudu zbylých tří však nebylo pochyb.
    Jak vlna postupovala vzhůru, hluk se vzdaloval, otřesy se zmenšovaly. Na prahu vulkáncovy slyšitelnosti se však ozval jiný zvuk, mnohem zlověstnější. Pak jej ucítil i Kirk, jako hluboké vibrace uvnitř těla. Lavina.

    Nejsem tedy expert, ale jakmile se takto mohutně otřásá hora kde hrozí uvolnění laviny, neměla by se uvolnit už dávno, při prvních silnějších otřesech? No na druhou stranu, to by mě Spock nestihl zavést do bezpečí. Kéž by to tak platilo i ve skutečnosti: všechno se sesype, až když je to bezpečné.

    Utíkali hlouběji a doufali, že se jim buď vyhne, nebo kamení nechá vstup částečně otevřený, nebo - a kvůli tomu utíkali hlouběji - se otvor zasype v co nejkratším úseku šachty a kamení se nebude sypat až dolů za nimi.
    V hloubce přibližně padesáti metrů se před nimi otevřela jakási jeskyně. Spíše ji cítili, než viděli. Světla zde bylo jen málo, ač šachta samotná se téměř vůbec nezahýbala. Dál bylo nebezpečné jít, navíc otřesy a hluk se opět blížily k maximu. S ohlušujícím rachotem přišla i úplná tma. Za několik desítek sekund nastalo ticho.
    "Tak... to bychom měli," zhodnotil Kirk. "Teď se ještě musíme pomodlit, aby se Enterprise vypořádala s těmi bastardy na orbitě a je to."

    Tak na orbitě jsou další klingoni? A to měl Scotty čas se se mnou vybavovat a ještě střílet na loď na zemi? Tak v tomhle vesmíru chci žít!

    Spock bez varování vystřelil fazerem do nejbližší stěny. Plocha s přibližně půlmetrovým poloměrem se postupně rozzářila do temně ruda a matně ozařovala nejbližší okolí. Na jinak celkem rovné zemi leželo několik větších či menších kamenů, od skoro metrových až po drobné úlomky. Ty i zdi, na které dopadalo mdlé světlo, nesly jasné známky dávné těžby. Spock si je pečlivě prohlédl. Pak šel ještě vzhůru zkontrolovat, zda a nakolik je vchod zasypán. Byl, a to již po šesti celých třech metrech. Podle hmatu rozpoznal poměrně velké kusy sutě. Pokud mohl vulkánec vypadat zasmušile, pak tak Spock po své prohlídce vypadal. Závěr, ke kterému došel, nebyl právě povzbudivý.
    "Obávám se, kapitáne, že zde strávíme mnohem delší čas, než jsem očekával."
    "Žádný strach, Spocku, Scotty to tam nahoře určitě zvládne."
    "Já ani v nejmenším nezpochybňuji jeho bitevní schopnosti. Suť však sahá až téměř do jeskyně a tak vysoce pochybuji, že nás bude schopen transportovat skrze tuto masu hornin."
    "Proč? Je to přece jen skála a ne nijak tlustá," podíval i on se podíval do otvoru a pak po stěnách. "Nějaká vyvřelina, možná čedič."
    "Správně, kapitáne, ale ne čistý. Všiml jste si těchto velmi tmavých příměsí?" ukázal na drobné skvrnky ve struktuře kamene.
    "Ne, až teď když mi to ukazujete. Hádám, že to je ten důvod, který znemožňuje transport."
    "Přesně tak. Sorionalit. Jedna z nemnoha hornin, které znemožňují přesné zaměření senzorů a potažmo i transportního paprsku. Pan Scott nás bude schopen najít, zjistit naše životní známky, ale pouze s přesností několika desítek metrů."

    Jedna z nemnoha hornin... s přesností několika metrů... kdepak. Spock by dozajista řekl konkrétní čísla.

    "Takže?"
    "Takže s pravděpodobností devadesáti osmi procent nás odtud vysvobodí nejdříve za hodinu až hodinu a půl."
    "Výborně." Kirk vzal svůj fazer a rozpálil do ruda dalších několik kamenů. "Tak to máme hodinu čistě sami pro sebe." Podtón v jeho hlase Spocka nenechal na pochybách, jak chce jeho milenec tento čas vyplnit. Potvrdily to i ruce, které se postupně ovíjely kolem jeho těla... "V posledních čtrnácti dnech jsme toho času moc neměli." ... i horký vlhký polibek, nenasytný a žádostivý.
    "Jime, tohle není právě to vhodné místo," namítl Spock, když se Kirkova pozornost přenesla z úst na jiné části jeho obličeje. V zápětí ale svých slov litoval, protože Kirk ve své činnosti ustal.
    "Naopak, je to velmi vhodné místo." Uchopil jej za ruce, propletl své prsty s jeho a vedl jej k rozpálené zdi a kamenům, kde bylo větší teplo. Usadil se na zem a stáhl Spocka s sebou. "Život je příliš krátký," říkal, zatím co mu stahoval svrchní díl uniformy. "Měli bychom si jej užívat co to dá, plnými doušky." Pryč bylo i černé triko. "A já si chci jej chci užít, být s tebou tak dlouho a tak často, jak to je jen možné."

    Kéž bych si toto tehdy opravdu uvědomil. Jenže když je člověk mladý, nevidí, jak čas letí a jak přátelé odchází. Spock musel umřít, abych to poznal.
    Kirk si poposedl, jako by ho tlačilo svědomí. Od té doby, co dostal druhou šanci, už tu chybu snad nikdy neudělal. Podíval se na Spocka. Jak tak seděl a meditoval, vypadal neuvěřitelně vznešeně a vyrovnaně.
    Cosi krásného mu zavibrovalo v srdci a vyvolalo na tváři hrdý úsměv.
    Můj přítel, můj bratr, můj... milenec?
    Úsměv pohasl. Nelíbilo se mu, kterým směrem se mu opět začaly myšlenky ubírat. Ne když slabé světlo od ohně až nebezpečně připomínalo vizi rozžhavených kamenů osvětlujících napůl nahé tělo mladého Spocka.

    Spock již dál nenamítal. I on si velmi zřetelně uvědomoval, že před chvílí opět unikli smrti jen o vlásek. Hladově se vpil do Jimových úst a plně se podřídil jeho divoké a nespoutané touze. Než se nadáli, leželi oba nazí na nerovné podlaze jeskyně, na kusech jejich oblečení, v dosahu tepla a kamenného světla. Kirk ležel na zádech a zcela se oddával Spockovu hlazení a laskání, jeho ruce, která zručně klouzala nahoru a dolů po jeho až téměř bolestivě tvrdé erekci.
    Ta nastala velmi nečekaně téměř ihned, co na něm spočinula větší část Spockovy váhy. Nestarala se o místo, o nebezpečí, o kameny tlačící do zad. Jen toužila po sladkém vysvobození a to co nejdřív.
    Již brzy...
    Jim vycházel Spockovým prstům prudce vstříc.
    Velmi brzy...
    Zalapal po dechu.
    Příliš brzy.
    Uvolněně a zadýchaně klesl k zemi, ale až poté, co necelý metr nalevo do něj uslyšel tiché čvachtnutí. Cítil hluboké uspokojení, ale také stud. Vše šlo příliš rychle. Podíval se do Spockových očí, které se nyní zdály jak uhel černé. Nenašel v nich zklamání, jak se obával. Jen přijetí, lásku a touhu.
    "Myslel jsem, že sis to chtěl užít," pravil tiše Spock hlasem, který se Kirka dotýkal a hladil až v samém nitru jeho duše.
    "A stále chci," odpověděl, zatímco mu sáhl na podbřišek a do rozkroku. "A jak tak koukám, ty taky," vydechl s úsměvem. Spockův penis byl tvrdý, horký a vlhký touhou. Přesně v tomto stavu jej měl nejraději. "Pojď ke mě," zašeptal ochraptěle a Spock se vrátil do jeho náruče. "Pojď do mě." I teď vulkánec poslechl.
    Jim zasténal a sténal dál, jak jeho milenec zvyšoval tempo a razanci.
    Bože, tohle je tak skvělý...
    "Tvrději!"
    ...tak neuvěřitelný...
    "Víc! Víc!"
    ...už mi zase stojí...
    "Ještě!"
    ...ach ano Spocku, šoustej mě takhle na věky...
    Spockův penis se v něm začal divoce škubat. Vůbec se nedivil, že následkem toho ejakulovali ve stejnou chvíli. Jeskyní se roznesly dva silné výkřiky rozkoše, které rezonovaly s předchozími hlasitými steny. Pak přišlo uvolnění a ticho, narušené jen jejich prudkými dechy a zběsilým tlukotem jejich srdcí.
    Leželi si v náručí. Vše bylo v pořádku. Bylo jim jedno, jak proběhla nad planetou bitka s Klingony. Bylo jim jedno, v jakém stádiu byly záchranné práce. Teď byli spolu, sami dva, spojeni tělem i duší a to bylo jediné, na čem skutečně záleželo.

    Kirk zjistil, že má z ničeho nic mírně zrychlený dech a je mu horko. Neklamné známky počínajícího vzrušení. Šokovaně ustrnul. Nemohl tomu uvěřit. Tohle přece není možné! To mu tak ještě scházelo, aby ho vzrušil takovýto donebevolající nesmysl. Copak byl na tom tak špatně? Nebyl! Ještě teď si dokázal živě vybavit zvoucí a nádhernou náruč podporučíka Lifierové, se kterou před třemi dny strávil více než příjemný večer. A teď by ho měla vzrušovat přihlouplá představa toho, jak mu předimenzovaný Spock protahuje řiť?! Ani v nejmenším!!
    Povzdechl si. Bohužel. Sice v nejmenším, ale ano. Jak hluboko ještě klesne, než dočte tuhle prokletou knihu?
    Nepochyboval ani v nejmenším, že by dozajista byli spolu skvělí milenci, ale zůstali by i těmi skvělými přáteli, co jsou dnes? Spock tvrdí, že ano. Měl by mu věřit. On sám ale o tom vůbec přesvědčen nebyl. Zdá se ale, že se dnes Spock rozhodl mu dokázat opak, svou pravdu. Cožpak to nebyl on, kdo se otočil tak, aby se políbili? A co to jak mu vytahoval zpoza krku uschlý list? Byl by přísahal, že ho Spock sváděl. A ba co hůř - že on nadšeně spolupracoval. Bylo by dětinské si namlouvat, že v tu chvíli netoužil po jeho polibku.
    Kamaráde, jde to s tebou z kopce.
    Než stihl propadnout další sebelítosti a sebezpytování, postřehl pohyb po své levici. Spock ukončil meditaci a teď se na něj zvědavě díval. Věděl snad něco o povaze jeho posledních úvah?
    "Dočetl jsi další příběh?"
    Byl nejen zvědavý, ale i pobavený, tím si byl jist. Nechtěl si raději ani domýšlet, co ho pobavilo. "Jo, dočet. Kamenné světlo. Rozhodl jsem se to pojmout jako komický příběh, jinak bych to asi nerozdýchal."
    "Vskutku?"
    "No jistě. Hloupí klingoni, lavina kamení co padá, až když jsme v bezpečí, nemluvě o schopnosti mít sex dvakrát během pěti minut a užívat si ho navzdory kamení tlačícího do zad. Řeknu ti Spocku, hlavně to první a poslední bych chtěl mít i tady, v tomto vesmíru. To by byl život!"
    Spock se zatvářil na pár sekund zamyšleně. "Je velmi zvláštní, které hodnoty jsi vyzdvihl."
    "Nevyzdvihl jsem nic," řekl skoro mrzutě. "Jen jsem se utvrdil v názoru, že-" podíval se na Spocka, který zvědavě čekal, který názor konkrétně si utvrdil. "-že... ale to je jedno," rozmyslel se nakonec. "Myslím, že bych teď na adresu autorky použil nadmíru barvitých metafor a ty by ses na mě díval zpoza pozdviženého obočí a myslel si shovívavě cosi o příliš emocionálních reakcích."
    "A to by ti vadilo?"
    Kirk se na něj chvíli zkoumavě díval. Pak rezignoval. "Jen se mi posmívej. Máš na to právo. Od včerejška se chovám jak idiot," povzdechl si. Jo, přesně tak. Jako idiot.
    "Já se neposmívám, nemám to ve zvyku. Sám si však zcela správně uvědomuješ, že tvé chování není zdaleka v tvých standardních mezích."
    No počkej, ty jeden... "To ale není ani to tvé, Spocku."
    Vulkáncovo pravé obočí se vyšplhalo nebezpečně blízko k jeho ofince.
    "Nebo ty snad považuješ za standardní vulkánské chování to, co jsi předváděl tam venku?"
    "Specifikuj."
    No dobrá, když specifikuj, tak specifikuj.
    Přisedl si těsně ke Spockovi, až se jejich stehna dotýkala. Původně to vůbec nezamýšlel, ale teď se rozhodl toho využít. "Myslel jsem tím," řekl pomalu, zatímco ještě upravil svou pozici tak, že byl ke Spockovi téměř čelem a jednu nohu měl přehozenou přes jeho stehna, "že jsi minimálně v dvou případech inicioval doteky," položil mu jednu ruku na bok a druhou za krk, "kterým jsi se až doposud vyhýbal." Přejel mu vzadu po krku vzhůru až k týlu a přiblížil svou tvář k jeho. "A že jsi to dělal zcela záměrně," šeptal. "Že jsi se mě dotýkal a naprosto přesně věděl, co to se mnou udělá." Dál jej hladil po krku a druhou rukou vyhledal jeho a začal ji hladit po prstech. "Záměrně jsi mě pokoušel a sváděl," šeptal mu do ucha z těsné blízkosti a přitom si dával pozor, aby se jej nedotkl jinak než dechem. "A já chci jen vědět proč. Proč se mě můj vulkánský přítel pokoušel svést?"
    "A proč se o totéž nyní pokouší můj lidský přítel?"
    "Já se ptal první," potrápil jej tím, že dovolil svým rtům letmo se dotknout jeho lalůčku.
    "Budeš-li takto pokračovat, tvá snaha dojde úspěchu," varoval jej Spock, který se stále pokoušel zcela ovládnout svůj hlas a reakce. Ale už jen pokoušel. Veškerá vyrovnanost, kterou znovunabyl při meditaci, se rozplývala s každým Jimovým tichým slovem a dotykem.
    "Chci jen věděl proč..."
    Spock se dal dohromady, odpoutal se od většiny rušivých fyzických vjemů. V hlavě měl již opět zcela jasno a podivná logika věci byla nevyhnutelná. "Protože to chceš."
    Kirk se mu nevěřícně podíval do tváře. "Cože? To-to nemyslíš vážně."
    "Samozřejmě, že myslím, Jime. Jsi zvědavý a tato kniha tvou zvědavost jen podnítila. I já jsem zvědavý. Potřeboval jsem si jen potvrdit tvůj názor a to se včera stalo. Jsi můj t´hy´la a já tvůj. Je tedy logické, že se pokusíme spolu prozkoumat i další aspekty našeho vztahu."
    Kirkovi chvíli trvalo, než byl opět schopen řeči. Než byl vůbec schopen čehokoliv. Na několik okamžiků jej dokonce popadl strach, že tu bude takhle ztuhle a překvapeně zírat na Spocka až do konce věků.
    "Spocku, já..." měl pocit, že mu v krku uvízl knedlík, "myslím, že jsou důležitější věci, než naše zvědavost. Nechci kvůli ní ztratit to, co v tobě mám."
    Byl by přísahal, že se Spock téměř usmál. "Poslouchal jsi mě vůbec, Jime, když jsem umíral?"
    Jistě, že ho poslouchal. Na něco takového nikdy nezapomene...
    "Tak jak můžeš ještě pochybovat?"
    Aniž by věděl kdy a jak, najednou prostě držel Spocka v objetí a tisknul ho k sobě, jako by se bál, že ho opět ztratí. Pryč bylo podivné flirtování a narážky. Jediné na čem opravdu záleželo, bylo to, že jsou spolu. S tvářemi zabořenými do krku toho druhého se drželi tak pevně, až měl Spock obavy, že Jima svírá příliš těsně. Kirkovi to však nevadilo a dal si záležet, aby se to Spock skrze jejich jedinečné mentální pouto, které se mezi nimi za všechna ta léta vytvořilo, dozvěděl. A už vůbec mu nevadilo, když Spock přiložil své prsty na jeho tvář a nechal něžně splynout jejich mysli v jednu.

    První věc, kterou si opět uvědomil z reálného světa, bylo, že jej cosi svědí na tváři. Druhá věc byla ta, že to jsou slzy a třetí, že je Spock jemně osouší.
    "Spocku," zašeptal téměř bezhlesně, "já..." chtěl říct milion věcí, ale při pohledu do temně čokoládových očí nevěděl, kterou začít.
    "Já vím," zašeptal vulkánec na oplátku a Kirk poznal, že všechna slova jsou zbytečná. Všechna až na jediné, které stále rezonovalo jeho myslí a jehož význam nyní skutečně dokonale chápal: t´hy´la.

---ooOoo---


    V malém venkovském domku kdesi v Arizoně zazvonil zvonek. Malý pudl meruňkové barvy se rozštěkal pisklavým hláskem.
    "Ticho, Belly!" vykřikla, když vstávala od počítače, aby šla otevřít. U dveří do haly si vzpomněla a otočila se zpátky. "Počítači, ulož soubor." Pak už se skutečně odebrala k venkovním dveřím. Užasla, když viděla kurýra v podivné uniformě.
    "Zásilka ze San Francisca, madam," řekl kurýr a podal jí malý balíček. Převzala jej, podepsala formulář a nepřítomně pokývla na kurýrův pozdrav na rozloučenou. Zavřela a téměř jako náměsíčná šla zpět do své pracovny. Usedla ke stolu a téměř bojácně balíček otevřela. Srdce jí poskočilo, když spatřila důvěrně známou hnědou kůži a zlaté písmo. Vytáhla knihu. Nesla neklamné známky toho, že byla minimálně jednou přečtena. Nevěděla, jestli má za to být ráda, nebo být zklamaná z toho, že ji vypátrali a poslali jí knihu zpět. Avšak... jen jednu knihu.
    Pousmála se. No ovšem, nač by potřebovali dvě.
    Už už chtěla knihu dát do knihovny, když si všimla, že na úplně posledním původně prázdném listu bylo cosi napsáno dvojím rukopisem. Jeden byl velmi uhlazený a precizní, druhý mnohem méně uspořádaný.

    T´hy´la je když...

    ...kráčíš a víš, že on je stále po tvém boku
    ...jsi nemocen a on je tu, aby tě držel za ruku a tišil tvou bolest
    ...padáš a on tě vždy zachytí
    ...je ochoten riskovat vše pro tvůj život
    ...největší tvou noční můrou je představa života bez něj
    ...i pouhá myšlenka na něj prozáří nejtemnější kout tvé mysli
    ...máš pocit, že je součástí tvé duše
    ...nejsi schopen jej nemilovat
    ...pro to, abys jej mohl milovat, nepotřebuješ jeho tělo

kapitán James T. Kirk
kapitán Spock


    Na tváři se jí rozlil široký úsměv. Napsali! Oni jí napsali!!! Přepadl ji obrovský pocit štěstí, jako když se někomu podaří dokončit nějakou obtížnou práci a její výsledek je ještě lepší, než původně čekal. Jako když se někomu splní sen. Začala horečně přecházet po místnosti, s knihou přitisklou na prsou. Najednou nevěděla, co dělat, byla tak zmatená, tak šťastná...
    "Počítači, otevři soubor T'hy'la II."
    "Soubor již otevřen."
    "Dobrá. Vlož před první stránku volný list."
    "Vloženo."
    Přistoupila k počítačové konzoli. Otevřela knihu na poslední stránce s dvojím rukopisem a vložila je do skeneru. "Načti a vlož na první stránku."
    Počítač potvrdil příkaz a dal se do práce. Na obrazovce se postupně objevoval text.

    T´hy´la je když...